Žiju ve strachu. Ve strachu samy ze sebe. Je to jakobych to vlastně ani nebyla já. Ale jsem to já. Je to přeci jen mé vlastní tělo.
Ale děsí mě to.
Pronásledují mne příšery. Příšery, které jsou ještě děsivější, než by se člověku mohlo zdát. Jsou totiž neviditelné, ale zmocňují se mého těla. Zmocňují se ho a naprosto ho ovládají. Ovládají pak mou mysl, mé emoce, mé myšlenky.
A tak se jim snažím vzdorovat. Snažím se s nimi bojovat. Nenechat jim jejich celou kontrolu. Vysvětlit svému tělu, že to nejsem já. Že to je příšera, které by se mělo bát.
Ale tělo neslyší. Takže jediným opravdovým výsledkem je to, že se mne ty příšery zmocní. Vždy znenadání. Když to ani nečekám. Zmocní se mě, a za mého vědomí si dělají co chtějí. A já tak jen můžu pozorovat příšeru, jak se mne drží, aniž bych s tím zvládla cokoliv udělat. Vidím, jak si dělá, co jenom chce, ale můžu jen v duchu plakat a modlit se k tomu, že brzy odejde.
A nezbývá mi nic jiného, než s ní bojovat.
Protože, kdo by věřil někomu, kdo páchá takové činy, a věřil tomu, že to je příšera? Přece jen to je výmluva, ne?
A pak sama přemýšlím nad tím, jestli to je opravdu příšera, nebo jestli ta příšera náhodou nejsem já sama.
Bojím se.
Žiju ve strachu.
